Premiér Bohuslav Sobotka udělil své vládě u příležitosti prvního roku její existence dvojku. Podle všeho jde však jen o to, aby se neřeklo. Kdyby na něj v tu chvíli nemířily televizní kamery, jistě by svůj kabinet (a sám sebe především) oznámkoval na výbornou. Ona nebetyčná zaslepenost, jakou už mnoho let projevuje Sobotka vůči svým osobnostním a praktickým nedostatkům, je totiž nepřehlédnutelná. Není pochyb, že tiše věří tomu, že je dokonalý, což se při vzpomínce na jeho kariéru v politickém světě a účinkování na Ministerstvu financí jeví jako poněkud úsměvné.

Trapas nového předsedy vlády Bohuslava Sobotky, který po prezidentovi Zemanovi chtěl, aby místo Mariana Jurečky jmenoval na ministerstvo zemědělství Martina Jurečku, v resortu životního prostředí chtěl mít místo koaličně dohodnutého Brabce nějakého Brabence a na funkci ministra zdravotnictví navrhl hlavě státu jmenovat dva lidi, budiž ukázkou schopností vystudovaného právníka Sobotky, který se od mala živí politikou, politikařením a slintáním do vlastního životního bryndáku. To, že naši zemi teď do dalších voleb povede jeliman ve spolupráci s mladičkým Bělobrádkem a držený pod krkem estébákem, co se ne a ne dostavit k soudu, aby se očistil, není nic, nad čím by mělo srdce radostí plesat. A pokud se Sobotka vymlouvá na nějaké podřízené, kteří za něho návrh jmenování připravovali, je ještě větší slinta, než jsme čekali: za prvé nevybočuje z řady a dokazuje, že se v politice přece jenom něco naučil – ovšem pouze to, co mu mohla dát jenom politika a co by mu mezi slušnými lidmi neprošlo, totiž svalování viny na náměstky a podržtašky; za druhé vysílá nepěkný signál – vlastní podpis je schopen připojit pod cokoli, co mu jiní podstrčí.